Kubistický dům U Černé Matky Boží: co vidět a čemu se vyhnout

Žižkov není jen kopec s věžemi a hospodami, ale místo, kde se pivo vždy točilo trochu jinak. If you loved this article therefore you would like to acquire more info pertaining to úLožNé Prostory V MaléM Bytě i implore you to visit our web-site. Když sem přijdete poprvé, snadno podlehnout dojmu, že stačí zabočit do první ulice a najdete „správnou" hospodu. Omyl. Místní vnímají své hospody jako obývací pokoje, kde má každý stůl svůj příběh. Pokud chcete zažít autentický žižkovský večer, nehledejte výčep podle cedule, ale podle toho, jak se u dveří zastavují štamgasti. Ti, co jen projdou, nepatří dovnitř. Vy tam ale patřit můžete, když pochopíte pár nepsaných pravidel.

Dnes už po tramvaji č. 23 nejezdí nic, ale její odkaz žije dál. Když si projdete celý bývalý úsek, získáte jedinečnou představu o tom, jak zařídit malou kuchyni se město mění. Možná vás napadne, že by se trať dala obnovit — a to už je téma na jiný článek. Pro teď si ale vystačíte s tím, co zbylo pod povrchem. Stačí jen vědět, kam se dívat.

Další praktická rada: nikdy neříkejte „jedno malé" nebo „jedno velké". Tady se říká „desítka" nebo „dvanáctka". A pokud nechcete vypadat jako nováček, objednávejte bez přívlastků. „Dvanáctku, prosím" je přesně to, co číšník očekává. Když k tomu přidáte „a ještě jednou to samé" před dopitím, štamgasti vás začnou brát jako svého. Ale ať vás nenapadne objednat si pivní mix – to je na Žižkově skoro urážka. Místní považují míchání piva s limonádou za zbytečné ředění dobrého pití, které se sem vozí z malých pivovarů, často jen pár kilometrů vzdálených.
Jak poznat hospodu, kde se pivo točí správně Základní pravidlo zní: nedívejte se na výčep, ale na sklenice. Pokud se na pultu lesknou čisté půllitry a barman je opláchne před každým natočením, jste na dobré adrese. Pozor na čepování „na hladinu" – to je na Žižkově spíš výjimka. Tady se pivo čepuje „na třídu", tedy s vyšší vrstvou pěny, která drží a neopadává. Nebuďte překvapeni, když vám číšník naservíruje pivo s pěnou skoro přes půl sklenice. To není špatně, ale záměr. Místní vědí, že pěna chrání chuť a říz. Takže až dorazíte, sledujte, jak zařídit malou kuchyni pivo teče z kohoutku. Pokud teče pomalu a po stěně, hospodský rozumí řemeslu. Když teče rychle a pění, zbystřete.

Při procházce dávejte pozor na dopravní značení, které v této čtvrti není vždy přehledné. Mnozí řidiči se mylně domnívají, že hlavní silnice prochází středem náměstí, ale ve skutečnosti je provedena objízdnou trasou. Pokud sem přijedete autem, raději si předem prostudujte mapu a zaparkujte na některém z placených parkovišť na okraji čtvrti. Jízda úzkými uličkami plnými chodců a cyklistů může být stresující, zvláště v odpoledních hodinách, kdy se lidé vracejí z práce.

Pro pěší je nejlepší spojení s centrem pěšky přes parky nebo tramvají, která jezdí po okraji čtvrti. Typická chyba turistů spočívá v tom, že se snaží najít přímou pěší trasu na Pražský hrad, ale kvůli zástavbě a parkům to není možné. Místo toho se vydejte po zelené turistické značce, která vás provede nejzajímavějšími místy, ale počítejte s tím, že cesta je kopcovitá. Pokud máte omezený čas, vynechejte horní část čtvrti a zaměřte se na okolí bývalé návsi, kde najdete nejvíce historických detailů.

Na co si dát pozor? Kamenné schody se často posunuly nebo je někdo odvezl na stavbu. Pokud vidíte jen rýhy v terénu, kde by schody měly být, zkuste v okolí hledat rozházené kameny s otlučenými hranami – ty bývají pozůstatkem původních stupňů. U schodů také sledujte opotřebení. Střed stupně, který je vyleštěný a hladký, svědčí o tom, že se po něm chodilo desítky let. Srovnejte to s okolními kameny – pokud jsou ostré a neporušené, máte jasný důkaz, že jde o skutečné schody, ne o přírodní skalní útvar.

Nejprve si ujasněte, kde trať vůbec vedla. rekonstrukce koupelny krok za krokemčínala na křižovatce u Chotkovy silnice, stoupala kolem Šlechtovy restaurace a končila u letenského zámečku, kde se napojovala na dnešní trať do Kobylis. Po zrušení zůstaly jen betonové patky, části zábradlí a v dlažbě občas vysvítá kolejnice. Typická chyba je zaměnit zbytky trati za jiné stavby — například za betonové základy bývalého depa. Před návštěvou si proto načtěte historické mapy z šedesátých let, jinak budete tápat.

Začněte u přístupové cesty. Zatímco polní nebo lesní cesty se klikatí podle terénu, cesta k usedlosti bývá vedena co nejpříměji k vjezdu, často s mírným stoupáním. Pokud najdete úvoz – tedy prohloubenou cestu se zvýšenými okraji – a na jejím konci se terén rozšiřuje do rovného místa, je to silný signál, že tady stál statek. Důležité je sledovat, jestli se cesta napojuje na další cesty, které by vedly k polím nebo k lesu. Typická chyba začátečníků je zaměnit úvoz za erozní rýhu – eroze ale mívá ostré, nepravidelné okraje, zatímco stará cesta má rovné dno a obloukovitě tvarované svahy.